Známka

22.01.2018 16:57 · Swallow

„Přišla jsem se učit španělsky.“


„Přišla jsem se učit španělsky.“ Říká mladá thajská slečna a vypíná vařič v ledové kuchyni. V tom přichází ubytovatel, kterého jsme si objednaly: „Tento byt jsme na konci století vykořistili, k pokojům přidali dveře a teď sem lidi jezdí obdivovat zříceniny.“
„Jsem ráda, že je po válce,“ dodávám.
„Teď si každý může mít pokoj. Někdy i studenti.“ Nevzal mi kufr.
„Moje dcera žije z toho,
že vrhá pohledy do celého světa.“
„Tím se dneska na internetu živí kde kdo,“ namítám.
Ať příště natočí video.“ Beru si ho sama.
„Cokoliv, jen když tam bude místo na známku.“
Lev s nervy z oceli třímá v tlapě kukátko. Tam, kde mizí končetiny, podrývá jeho drápy hlavní třída, která centrum Barcelony propojuje s mořem lemovaná obědovými menu, která jsou dražší než naše ubytování.
„A proč nabízíš zrovna tenhle byt, Abrahame?“
„Předchozí nájemníci. Byť měli celý byt pro sebe a svoji rodinu, někdy po staletí, tak nikdy neplatili nájem.“ Uvedl nás do pokoje, kde na stropě spala roseta.
„Té si nevšímejte, bojí se vás víc, nebo vy jí.“ Mávne rukou Abraham a jeho stín se pokládá na dobové kachličky vedle skříně Ikea z bazaru.
„A současní nájemníci platí?“ Říkám si, že podle stavu místnosti dost uboze.
„Ano, ti platí předem. Ta dřívější smetánka za všechno zaplatila až bylo vlastně po všem.“ Vzali jsme na ně exekutory.
Takový exekutor od konce novověku stál na začátku každé pořádné demokracie.
„Abrahame?“ Říkám jeho jméno potřetí, protože je pověrčivý.
„Mohly bychom dostat nějaký přímotop? Je leden.“
„Cokoliv, když tam bude místo na známku.“
„Hodnotíme.“