Musím se učit

26.08.2016 09:58 · Swallow

Dvě prohlášení, u kterých si bezmála celý svůj mladý život připadám jako idiot: „Musím se učit“ a „mám těžkou tašku“.


Obecně se básní o šťastných létech dětství a telecím věku, kdy s námi tělo mává více, než my s ním. Právem bych tedy očekávala osobní vzpomínky, které opěvují plynoucí mraky, pocit štěstí a svobody, nebo manekýna v americké komedii. Ale já místo toho vzpírala učebnice ve vrcholovém sportu otupování smyslů.

Na druhou stranu ne vše minulé je nekompromisně přiklopené pod vanou jako kvokající slepice. Například věta „mám hlad,“ kterou jsem říkala neméně často, patří mezi mé oblíbené dodnes. „Mám hlad.“ „Chci spát.“ To jsou projevy člověka, který je pánem svého času. Stejně jako „dej mi pivo“ a „já vám na to seru“. Když zaslechnu takové prohlášení učiněné od srdce, lomcuje mnou obdiv jako revizor v metru při předstíraném spánku. Musím se učit. Musím se učit jak žít.

Jinak se stanu větrem ošlehanou klečí, jež se nechá řemeslně zpracovat na dva, tři vysokoškolské tituly. Sestřičky u doktora na mě budou volat paní JUDr., zatímco budu dobře situovaná v čekárně.

Všichni mi budou vykat, protože jsem aplikovala revizionistické postupy v rámci narativní analýzy Beckettova díla, a zároveň jsem objevila nový recept na výrobu papírových utěrek s ideální trhavostí.

Už nebudu „mít těžkou tašku,“ už to budu mít pouze „těžké,“ neboli závažné, a od toho už je jen krůček k tomu, aby se homo cosmopolitan nebral na lehkou váhu.

Je to náročné, jste neustále pod tlakem. Trpíte civilizačními chorobami, které přenášejí lidé se závažným výrazem. Chodíte po světě, aniž by vám spadl kámen ze srdce. A už to mohou chytit i děti v předškolním věku na doučování z angličtiny. Občas si říkám, že na takovou atmosféru nejsme vůbec stavění.

Možná není nejhorší nápad mít nápad. Možná není nejhorší nápad být raději jednou za čas lehkomyslní. Pro jistotu si nelámat hlavu, jestli jsme někde neudělali chybu.

Nechte myšlenku bezcílně plynout. Aspoň u kafe.